Ještě před osmačtyřiceti hodinami jsme byli v Khomiin Talu a dívali se Kordulu, Limu, Cassovii a Matyáše. Honza Marek je podrobně představoval mongolským rangerům. 

„Khordula,“ snažili se vyslovovat jejich nezvyklá jména. „Kosova. Mat-jas? Maty-jas?“

Jen s Limou neměli problém.

Myslím, že rangeři dříve nebo později pojmenují naše převaláky vlastními, bezpochyby velmi poetickými – a pro nás možná nevyslovitelnými - jmény. Silný vztah k nim však mají už teď.

Po vypuštění koní do aklimatizačního prostoru proběhla oslava, ke které se kolem stolů postavených mezi jurtami shromáždili pracovníci projektu TAKH, oficiální hosté i pastevci z okolí. Začala velmi dlouhou sérií přípitků, ze kterých vysvítalo, jak velký význam má pro Mongoly příchod nových koní a jakou vděčnost za ně cítí. Tou dobou už z nás opadal stres a přicházel pocit radosti a zadostiučinění. A také hrdosti.

„Byl to náš veterinář Roman Vodička, který koním namíchal takový koktejl, že celý mimořádně dlouhý přesun zvládli,“ zdůraznil jsem ve svém přípitku a děkoval i všem ostatním, kteří pomohli naši misi uskutečnit. Právě Roman je však jejím hlavním hrdinou a vůbec bych se nedivil, kdyby se o něm začalo mluvit jako o mocném zaříkávači koní.

„Myslím, že jsme uskutečnili akci, která je tím nejlepším dárkem k osmdesátému výročí Zoo Praha,“ zakončil jsem svou řeč.

Když dozníval potlesk, naklonil se ke mně Evžen Kůs, který převalákům věnoval půl života a ještě nedávno myslím nevěřil, že se nám transport podaří uskutečnit, a potichu se mě zeptal: „Tak co podnikneme příští rok?“

Ano, během dlouhého letu z Khovdu do Prahy máme o čem přemýšlet…

Miroslav Bobek, ředitel Zoo Praha