„Zítřek využijeme k návštěvě Hustai Nuruu,“ dohodli jsme se na sobotním programu novinářského týmu, který se do Mongolska vypravil za účelem dokumentace historicky prvního transportu koní Převalského z České republiky do Mongolska.

Dvě a půl hodiny jízdy autem z Ulánbátaru, místy po silnici, místy po prašných cestách. Projíždíme neosídlenou krajinou a fascinovaně sledujeme nedotčenou přírodu. Pohledu, který se nám však naskytne v národním parku Hustai Nuruu, se ale zdaleka nic z toho vseho nevyrovná.

Hustai Nuruu, park založený v roce 1993 a pojmenovaný podle kopců porostlých břízami, je jednou ze tří lokalit v Mongolsku, kam se koně Převalského vrátili do volné přírody. Na rozdíl od zbývajících dvou sice leží mimo historický areál jejich rozšíření, ale zdejší horská step nabízí dostatek pastvy a vody. Rozlehlá horská sedla, obrovské kameny zdobící vrcholky hor, majestátní břízy, to vše jen dokresluje výhled na stráně, na kterých se pasou stáda převaláků.

Naším cílem bylo nejen zdokumentovat volně žijící koně, ale také získat informace o pražské klisně Babetě, která do Hustai Nuruu přišla v rámci holandského transportu v roce 2000.

„Ano, Babeta tu stále je“, odpovídá na můj dotaz hned po příjezdu do parku zdejší zoolog Usukhjargal. „Je součástí stáda hřebce Denala. Odchovala již sedm hříbat. Bohužel mortalita ve volné přírodě je velmi vysoká. Každá klisna, která odchovává pravidelně, je pro zvýšení počtu koní a tedy záchranu celého druhu nesmírně cenná.“

Bylo by skvělé setkat se s Babetou mezi břízami… Nikdo se však ke koním nesmí přiblížit na méně než několik desítek metrů. Poznat tedy konkrétního jedince je velmi obtížné - leč nikoli nemožné! Usukhjargal ochotně bere vysílačku a volá strážcům, kteří každý den objíždějí park na motocyklech a monitorují pasoucí se stáda.

Bohužel celé odpoledne žádná zpráva. Na protějším kopci pozorujeme tři různé hřebce, kteří si stráží svůj harém. Fascinující podívaná, při které i na Babetu na chvíli zapomínáme.  A právě v tom okamžiku Usughjartal radostně oznámí, že stádo hřebce Denala dorazilo k napajedlu: „Babetu je tu!“  

Přicházíme ke korytu řeky a nemůžeme uvěřit vlastním očím. Setkáváme se s Babetou, která ve vodě laškuje s hřebcem Denalem a čistí srst dvěma mláďatům. Pobyt v Hustai Nuruu jí evidentně prospívá. Pocit, který se dá jen těžko popsat…

„Ano, má to smysl,“ běželo mi při pohledu na Babetu hlavou. Transporty převaláků narozených v lidské péči do Mongolska jsou náročné a mohou být i komplikované, ale pro zajištění životaschopnosti volně žijících populací stále zůstávají mimořádně potřebné.

Jana Ptačinská Jirátová