Po osmé! Tentokrát však bez setkání se Zetou

Foto: Miroslav Bobek, Zoo Praha

Krátce před startem mi do Kbel přišla zpráva, že na cílovém letišti v Bulgan sumu pršelo a že další přeháňky jsou hlášeny i na následující den. Silný déšť či nízká oblačnost by ovšem přistání na nezpevněné ploše bulganského letiště znemožnily a museli bychom letět do Khovdu. To by transport v nejlepším případě podstatně prodloužilo a prodražilo...

Ale štěstí nám přálo. Během našeho letu nad Ruskem se v Bulgan sumu vyčasilo a přistáli jsme přesně podle plánu. Prudký déšť nás zastihl až o pár hodin později, když jsme se auty blížili k Tachin talu. Na tom však již nezáleželo. Vpodvečer vyběhly čtyři klisny z přepravních boxů do rozlehlé ohrady, v níž si během následujících měsíců budou zvykat na mongolské klima a polopouštní vegetaci.  Jsou doma, v krajině, kam patří.

I po osmé se všechno povedlo, jak mělo. Ale jedna věc bude tentokrát jinak. Vždycky před návratem domů jsme se z Tachin talu vypravili za Zetou. Někdy jsme ji našli, jindy ne, ale snad nikdy jsme tento rituál nevynechali. Zeta byla živoucím symbolem návratu divokých koní do Vnitřní Asie. Narodila se roku 1994 jako vůbec první hříbě v naší chovné a aklimatizační stanici v Dolním Dobřejově a do západního Mongolska byla v rámci mezinárodních transportů přepravena v roce 1998. V Gobi přežila všechna úskalí, dokázala vzdorovat i nesmírně kruté zimě 2009-2010, odchovala mnoho hříbat a po celá léta tu byla nejstarším koněm Převalského. Byla… Bohužel nedlouho před naším letošním příjezdem – začátkem června – uhynula. Píšu to a je mi smutno. Už ji neuvidím….

Jenže život jde dál. Až ve stínu jurty dopíšu tenhle sloupek, rozjedeme se hledat jiného koně. Jmenuje se Bars a je Zetiným vnukem. V Gobi dnes vládne vůbec největšímu harému, který čítá deset klisen. Příběh pokračuje. Sbohem, Zeto… Hodně štěstí, Barsi!

Psáno pro MF Dnes