Žirafí stěhování (červen 2001)
Žirafa stěhovavá aneb akce „Kulový blesk“
Asi každý zná ten vzrušující pocit očekávání, ten blížící se „Den D“, o kterém ví, že nastane, ale do poslední chvíle si ho podvědomě vlastně nepřipouští. Ten „Den D“ jsme si stanovili na středu 27. června a onou „Akcí A“ bylo přestěhování žiraf do nového pavilonu.
Již od ideového záměru a projekčních příprav bylo jasné, že k tomu musí dojít. Byl to však stále pouze pocit vzdálené budoucnosti, která sice od započetí stavebních prací dostávala jasnější kontury, ale i přesto to bylo stále spíše scifi než realita. Stavba však postupovala pro nás laiky až neuvěřitelně rychle a my se pomalu začínali na největší stěhovací akci v dějinách naší ZOO připravovat. Vojenskou terminologií řečeno bylo prvotní vypracovat strategii a taktiku celé „operace“. Z možných variant přesunu jsme se rozhodli pro tu pro nás nejjednodušší a hlavně pro naše svěřence nejohleduplnější – převoz zvířat jednotlivě ve speciálním žirafím přívěsu. Jelikož ho však nemáme, požádali jsme o pomoc kolegy ze Dvora Králové. Ti nám ochotně vyšli vstříc a přislíbili veškerou materiální a technickou podporu. Stanovili jsme si termín a začali s ostatními nezbytnými přípravami. Prvním opatřením bylo zrušení veškerých volných dnů pro ošetřovatele našeho úseku. Předpoklad a posléze skutečnost byly takové, že všichni naši muži budou stěhovat a tu hezčí a něžnější část úseku rozdělíme na neobsazené rajony. Ve spolupráci s oddělením údržby jsme připravili a upravili technické náležitosti k akci potřebné – zajišťovací prvky, zábrany, naháněcí chodbu atd. Snažili jsme se nic neopomenout, neboť stará pravda říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. V předvečer stěhování jsme si pak mohli už jen říci – snad jsme na nic nezapomněli, teď už je „jen“ převezeme.
Je 27. 6. 2001, 7.30 hod. Není odvolání, není cesty zpět. „Dvoráci“ jsou zde v domluvený čas a v plné sestavě, veterináři s nutnou výbavou na místě, doprava s nakladačem také, údržba v pohotovosti. A samozřejmě já, inspektor Mirek, všichni naši kluci a k tomu žirafí „máma“ Míša, jediná žena mezi námi, drsnými a odhodlanými chlapy. Poslední přípravy – zacouvání a přistavení auta s přívěsem, přichycení zábran a rozdělení pozic a úkolů pro každého.
Jsou dvě minuty po osmé, Míša dostává pokyn k vpuštění první žirafy. Jen aby nešla první Kleopatra, s tou lze čekat problémy – mihne nám zasvěceným hlavou. Je to dobré, první jde Gita, ta je ze všech nejklidnější. Předpoklady se plní, Gita v klidu nastupuje, přívěs je zavřený, první žirafa se vydává na krátkou cestu. Gita je sice klidná, ale také nedůvěřivá. Téměř čtvrthodinku váhá, než vykročí z vozu. Historický čas, kdy první zvíře vstoupilo do „Afriky“ je 8 hodin 32 minut. Cesta zpět, celá procedura se opakuje – zacouvat, připravit, všichni na svá místa. Do uličky vchází Eliška. Ta už tak klidná není, točí se, chce zpět. My držíme, zpět nelze. Nakonec se umoudří a nasedá, opět krátká cesta, vystupuje v poklidu, asi je také ráda, že to má za sebou. Další v pořadí a naše první větší mrazení v zádech – přichází Kleopatra. Vypadá to, že nám vyhlásila válku. Trubky zábran ohýbá, jako by to byly pletací jehlice. Začínáme se potit, ale držíme a postupně získáváme převahu. Klea to nakonec pochopí a nastupuje. Zůstává po ní trochu spoušť. Ke slovu se dostávají naše zálohy – údržba. Než Kleu odvezeme a vyložíme, je vše nutné opraveno a přichystáno na další. To je další oříšek. Nikola je sice největší oblíbenkyní Míši, ale my ostatní víme své. Nejdřív ji nemůžeme dostat do baráku, pak nám ničí zábrany a vysazuje dveře. Nemá šanci! Je už čtvrtá a z nás jsou vlastně už specialisté. Vítězíme, jedeme, skládáme. Vlastně již rutina. Poslední z první skupiny jsou tři půlroční mláďata – Tibor, Vilda a Bára. Dá se říci, že je to pro nás „odpočinkový“ přesun. Během minuty jsou na autě, během minuty jeden za druhým vystupují.
Trošku jsme si oddychli – jedna skupina je hotová a to je teprve půl jedenácté. Chvilka klidu – je horko, čas na krátké svlažení útrob. Čeká nás druhá skupina, jen čtyři kusy, ale z toho Berta ve vysokém stupni březosti a samec Šimon. První na řadě je Berta. Očividně se jí nechce, dost dlouho ji nemůžeme dostat ze dvorku. Nakonec se umoudří a vejde. Čeká mimino, tak na ni jdeme opatrněji. Jenže Berta nás převezla. Otáčí se a naše zábrany bere útokem. Ohýbá trubky, vysazuje dveře. S ohledem na její stav ji raději pouštíme zpět na dvorek. Naše první, a všichni doufáme že poslední, porážka. Necháváme Bertu uklidnit a vháníme do uličky dvouletou Noru a ročního Valdu. Trochu nám zatrne, když se Nora otáčí a naskakuje Valdovi na krk. Ten je ale už chlapák, vše ustojí a další průběh je podle našeho scénáře. V rychlosti za nimi zavíráme přívěs a jejich nedlouhá anabáze končí po několika minutách ve zbrusu novém prostředí. Berta – pokus číslo 2. Máme časový náskok, vždyť jsme si na celý transport vyčlenili dva dny. Proto na ni nepospícháme, vše probíhá v klidu a pokoji. Berta to snad vycítila a vychází nám vstříc. Bez hluku a nucení nastupuje, při vysedání se chová s ohledem na budoucí mládě – pomalu, bez zbytečného spěchu a zmatku. Je 11.45 a mizí v nitru nového bydliště. Všichni jsme si oddechli – šlo přeci i o to ještě nenarozené mládě. Všichni toho máme poměrně dost. Psychické a hlavně fyzické síly ubývají.
Koncentrujeme se na toho posledního a největšího. Proti nám stojí více než pět metrů výšky a tuna živé váhy. Naposledy kontrolujeme, zda je vše v pořádku a připraveno na svých místech. Zdvojujeme zábrany. Dávám poslední pokyny, zaujímáme svá místa. Otevírá se dvorek, vše začíná. Šimon je však jiného názoru. Dovnitř se mu prostě nechce. Více než čtyři hodiny rozruchu a stresu je i na něj moc. Po dvaceti minutách vzdáváme možnost přímého nahnání do uličky a pouštíme ho do již bývalé expoziční stáje. Ani tam se nám však nevede lépe. Minuty letí a Šimon se nechce ze stáje hnout. Naštěstí není agresivní. Téměř půl hodiny trvá jeho hra, než sám uzná, že už ho to nebaví a vběhne do naháněcí uličky. Tady už je náš. Zdvojené zábrany se osvědčují a přesto, že vysadil dveře z chodby do boxu, jsme všichni odhodláni mu neustoupit. Poslední zbytky sil dáváme do zadržení couvajícího Šimona, až nakonec on sám pochopí, že rozumnější bude nastoupit a nechat se odvézt za svou „rodinou“. Více než hodinu nás Šimon trápil, než jsem ve 13.07 hodin mohl nahlásit řediteli : „Úkol splněn, žirafy jsou na místě všechny a bez zranění, my všichni v pořádku a také bez zranění.“
Je po akci. Zbývá uklidit, sbalit auto a přívěs. Ošetřovatelé se rozcházejí na svoje rajony. My s Mirkem bereme naše hosty – pomocníky na oběd. Všichni toho mají očividně dost, jen s obtížemi držíme příbory, s ještě většími obtížemi vstáváme od stolu. Sil nám dodává spokojenost s dobře vykonanou prací.
Ze žiraf stěhovavých jsou už opět staré, dobré žirafy. To nejtěžší máme za sebou. Nebo snad ne? Vždyť teď nás čeká naučit je žít v novém pavilonu, soužití s novými druhy zvířat a mnoho a mnoho dalších věcí. Je to prostě nikdy nekončící koloběh práce a to, co je s úspěchem za námi, se vždy zdá snazší než to, co nás čeká.
ing. Miroslav Špička
Přiložené obrázky
Další články v sekci ... Savci
- Sloni v Zoo Praha
- Kamba a její životní příběh
- Kolik je goril? (duben 2010)
- Bílý tygr - Zoo Praha sleduje chov tohoto druhu (listopad 2009)
- Sloni - rozmnožování v zoologických zahradách (18. 9. 2009)
- Žirafí babyboom
- Rok s vlky - kampaň EAZA 2009
- Lachtani v novém
- Gorila nížinná - uspání Ponga (červen 2001)
- Kůň Převalského v pražské zoo - stručná historie chovu
- Slon Sabi - tragická nehoda v Zoo de La Fleche (12. 5. 2005)
- Kočkovité šelmy v pražské zoo 2005 - ohlédnutí po roce (12. 4. 2005)
- Antilopy v pražské zoo (leden 2005)
- Hrabáč - mládě (9. 9. 2004)
- Tapíři (7. 9. 2004)
- Tygr ussurijský - Ligar (červen 2004)
- Hroši a hrošíci - chov (10. 6. 2004)
- Hyena - chov v Zoo Praha (10. 6. 2004)
- Lemuři v zoo (10. 6. 2004)
- Medvěd lední - stručný životopis ledního medvíděte Berty (r. 2003)
