Vzpomínka na prázdniny

V parném slunečném dni jsem uvítal stín panující v prastarém úvozu. Lemovaly ho jabloně, švestky i šípky a čím dál jsem po něm šel, tím hlouběji se zařezával mezi pole. Vedle stínu a chladu poskytoval pocit klidu. Šuměl listím, hlasy hmyzu a křídly ptáků.

Naši předkové věděli, co dělají, pomyslel jsem si, když jsem se usazoval pod jabloní s vykotlaným kmenem. Úvoz jim sloužil nejenom jako cesta. Dokázal je také ochránit před záplavami, když vodu z přívalových dešťů sváděl stranou od lidských obydlí. A stejně jako teď já v něm nacházeli příjemný chládek a zásobili se v něm jablky, švestkami, šípky a dalšími plody.

To bývalo. Podobných úvozů či alespoň stromořadí zbývá jen pomálu. O ovoce či šípek nikdo nestojí, na nebezpečí záplav se začíná myslet až uprostřed dešťů a hlavně – po úvozech už nikdo nic nepřepravuje a dokonce po nich ani nechodí.

Seděl jsem ve stínu jabloně a říkal si, že v tom je možná největší problém. Že už nedokážeme chodil po krajině a vnímat ji. A když do ní přece jen vstoupíme, bereme ji jako nepřátelské území, před nímž je třeba se chránit. Vybavil se mi pohled na děti koupající se v čistém prohřátém rybníce – v neoprénu!

Pod tou starou jabloní jsem si nakonec řekl, že takhle už to nejde. A začal jsem plánovat, jak své děti vezmu do české krajiny. Do úvozů, lesů a k rybníkům.