Kopanec

„Prý vás pokopala Gaia!“

To byla asi tak druhá věta, kterou jsem slyšel po svém příjezdu do Dobřejova. Navzdory vzdálenosti od Prahy proudí do této naší chovné stanice nejrůznější zvěsti překvapivě rychle. A tahle byla ke všemu pravdivá.

Když jsem se v Praze fotografoval s koni Převalského, klisna Gaia mi na stehně udělala pořádnou modřinu. Vylekala ji fotografčina asistentka s odrazkou – a už to bylo. On totiž převalák není jen tak nějaký kůň…

Kupodivu v Dobřejově jsem měl pocit, že v tom prohlášení slyším i stopu uznání. Sice převaláci to nemehlo ředitele pokopali, ale aspoň šel mezi ně.

Zato doma jsem u naší Maki, která se dvě třetiny svého šestiletého života učí jezdit na koni, ztratil značnou část autority. A o další pořádnou porci jsem jí přišel poté, co Maki na sklonku prázdnin strávila v zoo den s kopytáři.

„Ty prostě s těma převalákama neumíš zacházet, tati,“ dozvěděl jsem se hned večer a od té doby ještě několikrát.

Nic nepomáhalo vysvětlování, že jsem Gaiu nepoplašil já, ale asistentka s odrazkou. Nakonec jsem sám o sobě začal víc a víc pochybovat.

Až nedávno, při křtu hříběte, kdy byl ještě větší zmatek než při mém fotografování, se stalo něco podobného. Jednoho z našich nejzkušenějších chovatelů – ne, nebudu jmenovat – nabrala klisna bokem tak, že kus odletěl.

Doma jsem o tom raději ani nevykládal, protože by to znělo jako vykrucování – ale aspoň si už nepřipadám jako ten úplně největší nešika.