2001 - Pavilon goril

Na první pohled celkem nenápadná stavba stála od prvních chvil před velkým problémem. Nachází se totiž v záplavovém pásmu, a tak byli architekti nuceni vyřešit případnou evakuaci zvířat při stoleté vodě. Právě z toho důvodu se nad rovnou, mírně se svažující střechou tyčí jakási věžička s poněkud nelogicky vyhlížejícími dveřmi, jež vedou zdánlivě nikam. Do nástavby mají zevnitř přístup zvířata, zatímco zvenčí by se k nim chovatelé mohli dostat loďkou právě zmíněnými dveřmi.

Vstupme nyní do návštěvnického prostoru. Připravte se ovšem na vpravdě tropickou teplotu a vlhkost. Vcházíte přece do afrického deštného lesa se spoustou zeleně, jež se pne nad hlavami, zatímco šlapete po pralesní půdě s kamínky a klacíky a dokonce stopami goril i dalších zvířat. Návštěvnický prostor je organicky propojen s vnitřním výběhem pro gorily. Ty ovšem mají podlahu poněkud bytelnější. Je to ražená dlažba dotvořená tak, aby rovněž připomínala lesní půdu. Musí se však dát dobře udržovat, a tak je napuštěná odolným a pro vodu nepropustným nátěrem. Jen vpředu, u skla oddělujícího lidu od lidoopů, je nasypaná vrstva dřevěných štěpků. Pro gorily je to nepochybně zdroj zábavy, protože mohou neúnavně pátrat po nějakém tom pamlsku.

Stěny pavilonu jsou zevnitř i zvenčí (stejně jako část stěn výběhu) modelovány z umělé skály. I ta musí být opatřena nátěrem, jenž je nejen odolný, ale zároveň zdravotně nezávadný. Nikde nesmí výtvarník nechat ani vlasovou skulinku, protože gorily jsou zvířata silná, pracovitá a mají nekonečně mnoho času. Ze stejného důvodu jsou pítka v ubikacích řešena jako automatická a ovládána jsou fotobuňkou. Co by taková hravá gorilka dokázala udělat s vodovodním kohoutkem si ani nepřejte vědět.

Vzadu, za vnitřním výběhem, je už zóna pro běžného návštěvníka neviditelná. Skrývá se tu obslužná chodba, sklady včetně chladírny na zeleninu a čerstvé větve, ložnice a odstavné boxy a pochopitelně prostorná přípravna. Její vybavení by našim chovatelům mohla závidět i náročná hospodyně, ovšem přichystat čtyřikrát denně krmení pro vybíravé gorily také není nijak lehký úkol.

Součástí zázemí pavilonu je i kotelna. Jestli si však přestavujete umouněný prostor kdesi v podzemí, pak na to rychle zapomeňte. Tahle kotelna je světlá a vzdušná, plná velice vědecky vyhlížejících přístrojů.

Pavilon goril totiž vytápíme za pomoci alternativních zdrojů energie – slunečními kolektory a tepelným čerpadlem. Zní to možná nesrozumitelně, ale princip je vcelku jednoduchý. Na zadní stěně pavilonu, která je otočená k jihu, jsou umístěné deskovité kolektory, v nichž se ohřívá solná tekutá náplň. Ta putuje do výměníku, kde získané teplo předává vodě, jež se používá k ohřevu užitkové vody. Tepelné čerpadlo bychom mohli přirovnat k „ledničce naruby“. Teplá voda, kterou nám poskytuje vlastní vrt v blízkosti pavilonu, předává svou tepelnou energii do topného média, v tomto případě opět vody. Ta je pak použita k vytápění objektu. Takto ochlazená voda putuje zpět do vratné studny a koloběh je uzavřen. Nic nového pod sluncem, vždyť v pražské zoo takto vytápíme i pavilon velkých želv, pavilon vodních ptáků a pavilon kočkovitých šelem. Nicméně elegantní a hlavně laciné a šetrné k životnímu prostředí.

A jak se vlastně gorilám a návštěvníkům topí? V prostoru pro návštěvníky jsou využity jednoduché radiátory zamaskované tak, aby nerušily. U zvířat je tomu jinak. Vytápění je nainstalováno jednak ve stěnách výběhu, jednak pod průhlednou střechou, odkud by v zimě padal nežádoucí chladný vzduch dolů. Větrání je pak zajištěno pomocí vzduchotechniky. Aby měly gorily i rostliny dostatek vláhy, je pod stropem nainstalováno mlžení. Nutno ještě dodat, že jak topení, tak ventilace jsou ovládány automaticky, pomocí mikroprocesoru.

Opusťme však zákulisí a podívejme se ještě krátce do venkovního výběhu. Je svažitý, otočený k jihu a je řešený tak, aby zvířata nemohla uniknout, aniž by návštěvníky rušily nějaké masivní zábrany. Za horizontem výběhu se táhne hluboký příkop s kolmými stěnami, jištěný navíc elektrickým ohradníkem. Ohradníkem jsou opatřené i stromy rostoucí po krajích výběhu. Sklo oddělující zvířata od lidí je (stejně jako v pavilonu) ze silného, několikavrstvého pancéřového skla. V horní části výběhu vyvěrá potok, do něhož je voda hnána čerpadlem z vodního příkopu, kam se samospádem opět vrací. Kromě toho tu mají gorily možnost ochladit se ve „sprše“ – jemném oblaku vodní tříště rozprašované speciální tryskou.