Okénko ředitele: "Katovna"

Osamělá, zdaleka viditelná patrová budova s valbovou střechou a mohutným komínem, shlížející na zoologickou zahradu, Podhoří, Vltavu i na vzdálené pražské čtvrti, provokuje fantazii k představám romantických či tragických příběhů. Uvádí se, že v poslední čtvrtině 17. století byla postavena jako viniční usedlost, současně však prý byla způsobilá k obraně a snad měla také výstražnou funkci v systému ochrany Prahy. V plánech je zanesena pod jménem Sklenářka, jenže většina lidí o ní mluví jako o Katovně – a to je teprve voda na mlýn fantazie! V mysli hned vyvstane obraz popraviště, postaveného vedle její vznosné siluety, a kata Mydláře, rozvážně kráčejícího vykonat exekuci…

Starousedlíci a dlouholetí pracovníci naší zoo, které Sklenářka patří už víc než dvě desetiletí, ovšem její spojování s pražským katem nemají rádi.

„Kde se vzalo označení Katovna, to opravdu nevím,“ řekl mi kolega Jiří Kotek. „Snad je to její relativní osamělostí. Jenže pražský kat přeci musel být prakticky permanentně k dispozici a obec Zadní Ovenec, jak se dříve jmenovala Troja, byl od jeho 'pracoviště' zatraceně z ruky. Často zmiňovaný kat Mydlář ostatně bydlel nejprve ve staroměstské katovně u Starého židovského hřbitova a v roce 1634 koupil dům u Sviňské brány v místech dnešního náměstí I. P. Pavlova.“

Opravdu ale ke vzniku označení Katovna stačila osamělost Sklenářky a naše touha po romantice? Snažil jsem se o její historii dozvědět víc – i proto, že ji právě rekonstruujeme -, ale neuspěl jsem. Až před několika dny mi pomohla náhoda. Dostal jsem publikaci Legendy a morytáty z Troje a Podhoří.

„Sklenářka se svým tajemným domkem je jako kulisa stvořená pro něco romantického,“ vzpomíná v ní paní Pavla Popovská. „Však si ji také filmaři vybrali pro několik scén do filmu Psohlavci. Jednou se vedle domku na Sklenářce objevila šibenice. Kolem spousta lidí v krojích, vojáci a koně. Neodolala jsem, tak jako spousta jiných, a šla jsem se na Sklenářku na natáčení podívat. Za nějakou dobu šla kolem mne skupina biřiců. Když mne uviděli, jeden z nich mi řekl: 'Pojď, holčičko, my tě také pověsíme.' Zmocnila se mne panika a utíkala jsem z kopce dolů, co mi nohy stačily.“

Vida! To by katovskou pověst Sklenářky možná vysvětlovalo… Našel jsem si známý Fričův film Psohlavci z roku 1955 a netrpělivě si pustil jeho závěr. Kozina v podání Vladimíra Ráže vyzval Lomikara na Boží soud – jenže umístění šibenice ničím neupomínalo na okolí Sklenářky. Že by se paní Popovská zmýlila? Pustil jsem si Psohlavce znovu a celé je protrpěl. Nic. Při nejlepší vůli se v nich Sklenářka nedala najít.

Hlodalo ve mně zklamání i pochybnosti. Jak to tedy bylo? Nedalo mi a opět jsem si v Legendách a morytátech začal pročítat vzpomínky paní Popovské. Zjistil jsem, že se narodila roku 1926, tudíž v době natáčení Psohlavců jí bylo ke třicítce. Biřici by ji stěží k smrti vylekali. A pak mi to konečně došlo. Muselo jít o jiný film!

Ano, první verzi Psohlavců skutečně již v roce 1931, kdy paní Popovské bylo pět let, natočil režisér Svatopluk Innemann. Na svou dobu to byl velkofilm, který spolykal tehdy neuvěřitelné dva miliony korun – a bezpochyby ho viděla a mluvila o něm celá republika. Tuto prvorepublikovou verzi Psohlavců jsem si rychle našel na internetu a přehrál si její závěrečné minuty. Vypadaly přesně podle očekávání: Sklenářka a vedle ní šibenice!