Zlatohlávek
Chov zlatohlávků má poměrně nedávnou tradici. Před 15-20 lety se u nás v chovech u milovníků hmyzu i v zoologických zahradách daly najít kromě několika středoevropských druhů jen afričtí žlutohnědí zlatohlávci Pachnoda marginata. Nádheru exotických druhů bylo možno vidět jen ve sbírkách a na výměnných burzách entomologů, kde chovatelsky orientovaní lidé mohli jen litovat, že ty krásné tvory někdo nepřiveze živé.
V současné době je chov listorohých brouků, mezi něž zlatohlávci patří, velmi rozšířen (zejména v Evropě, v Severní Americe a v Japonsku); pokud jde o zlatohlávky, chovají se i u nás už desítky až stovky druhů. Jejich chov je nejen zálibou lidí toužících po kousku exotické přírody doma a estetickým obohacením jejich života, ale má také význam pro vědu (spousta ekologických detailů ze života těchto brouků se dostala do pokladnice lidského poznání světa jen díky zkušenostem chovatelů) a v neposlední řadě je jednou z metod záchrany ohrožených druhů.
Vývin
Mezi listorohé brouky (Scarabaeoidea, dříve Lamellicornia) patří vedle zlatohlávků například roháči, chrousti, nosorožíci a chrobáci. Jako všichni brouci mají zlatohlávci dokonalou proměnu (vajíčko, tři larvální stadia, kukla a imago); jako všichni listorozí mají masité, v klidu rohlíčkovitě zahnuté larvy se sklerotizovanou hlavou, třemi páry nohou a nejširší část na konci těla – tento typ larev se nazývá ponrava. Ponravy zlatohlávků se živí většinou odumřelou rostlinnou hmotou: trouchnivým dřevem (především listnáčů), tlejícím listím, ve stepních biotopech trusem býložravců a odumřelými zbytky dvouletých bylin (bodláků, mrkvovitých) a pouštních křovin; druhotně se mohou vyvíjet také v mraveništích, kompostech a odpadech dříví na pilách. Larvy některých druhů mohou být také dravé a aktivně lovit a požírat jiné půdní živočichy, jindy existuje vazba na určitý druh hub nebo baktérií rozkládajících dřevo nebo opadanku. Larvy mají ve střevech symbiotické mikroorganismy umožňující trávení celulózy a lignitu.
Ponravy si před zakuklením slepují z vlastního trusu a substrátu, v němž žijí, vejčité, více či méně pevné kokony; uvnitř kokonu se plně vyspělá larva svléká na kuklu, v níž probíhá vývoj dospělce, který se po vylíhnutí z kukly zdržuje v kokonu ještě několik týdnů (i měsíců), než jej prorazí a vyleze ven. V přírodě k tomu dochází na jaře po oteplení (v mírném pásmu) nebo po zvlhčení půdy lijáky (v tropech).
Dospělci
Dospělí brouci jsou většinou dítka slunce s denní aktivitou a dobře létají. Nerozevírají přitom krovky, ale prostrkují křídla mezi hrudními články a krovkami v místě jejich podramenního vykrojení; krovky mají v letu zavřené, což umožňuje lepší manévrovací schopnost i rychlost letu a startu. Živí se nektarem, pylem, medovicí mšic a křísů, sladkými plody a mízou. V mírném pásmu vyhledávají například kvetoucí bez černý, hlohy, bodláky, růže či tužebníky, zralé hrušky, peckoviny a fíky, v tropech některé místní květy (v Africe, domovině většiny chovaných druhů, květenství rostlin rodů Protea, Vernonia, Mimosa), mízu kapinic, kterou roní v místech okousaných žirafami a slony a sladké tropické ovoce.
Velikost zlatohlávků se pohybuje od asi 1 cm (Epicometis, Oxytherea) po až 12 cm (Goliathus – samci váží až 10 dkg)
Chov zlatohlávků
Chov zlatohlávků a goliášů nebývá příliš složitý, (což platí zejména u menších druhů z tribu Goliathini, obrovité druhy rodu Goliathus patří mezi obtížně chovatelné), i když každý druh má své ekologické zvláštnosti, která netřeba respektovat. Brouky chováme v insektáriích ze skla nebo z plastu, s větráním zajištěným síťkou a s osvětlením. Pro 20-30 brouků střední velikosti (okolo 2-3 cm délky) postačí rozměry 25x25x40 cm naležato, ale větší prosto není na závadu. Otvírání je nejvhodnější v přední stěně a k osvětlení postačí 11 W úsporná zářivka. Při pokojové teplotě tato zářivka, je-li umístěna uvnitř, postačí i jako tepelný zdroj.
U všech bezobratlých je vhodnější chov při dolní hranici rozmezí optima teplot, protože s vyšší teplotou se životní pochody živočichů zrychlují (a ti tedy dříve umírají). Většině druhů vyhovuje dvanáctihodinový světelný den. Dospělí brouci žijí zpravidla 3-6 měsíců, výjimečně i déle (někteří zástupci rodu Potosia až více než rok, Diplognatha silicea až 5 roky).
Zařízení insektária
Na dno dáme vrstvu humózního substrátu (trochu listnáčů, rozdrceného dubového, bukového či jiného listí, popřípadě kus starého kravince) asi do výšky 6-10 cm.
Na ploché misce dáváme broukům potravu – pro většinu druhů stačí banán, dále zralé hrušky, strouhané jablko či mrkev, některé druhy mají rády i namočené piškoty, dětské přesnídávky, sterilovaný hrášek, půlené bobule hroznového vína či namočených rozinek a pudink; vítanou (i když nikoli nezbytnou) složkou potravy silně stimulující rozmnožování je konzervovaný pyl ze včelařských prodejen a sezonně také nejrůznější květy.
Misky se spotřebovanou (nebo zkaženou) potravou podle potřeby vyměňujeme za čerstvé. Ostatní vybavení insektária (kusy kůry, dřeva, mech) jsou spíše záležitostí estetického cítění chovatele než potřeby brouků; ti uvítají hlavně kus dřeva sahající pod zářivku, kde se mohou „slunit“.
Rozmnožování
Samičky kladou vajíčka (o průměru 1-3 mm) do spodních vrstev substrátu (který je vlhký asi jako lesní půda), kde se z nich za několik dní až týdnů líhnou maličké larvy. Délka vývoje jednotlivých druhů je různá proměnliví i v závislosti na teplotě prostředí. Z ubikace s brouky čas od času larvy /někdy už vajíčka) odebíráme, vyměňujeme substrát přeměněný v trus larev za čerstvý a udržujeme jej stále mírně vlhký. Vybrané larvy krmíme e větších nádobách /kbelících, sklenicích podle nároků opadankou, shnilým dřevem a starým kravincem z pastvin (nemusí být rozmělněné jako v substrátu pro kladení); některé durhy sežerou i zahrabané pečivo, mrkev či okurku.
Kokony opět vybíráme od oddělené „líhně“ odkud rozdělujeme brouky zpět do insektárií. Larvy druhů s dravými a kanibalistickými sklony musíme co nejdříve rozdělit jednotlivě do menších nádob a přikrmovat živočišnou potravou (od larev běžných druhů zlatohlávků po granule pro psy). Nároky na vlhkost prostředí se různí podle druhů i podle stadia vývoje larev, obecně je ale lépe udržovat jen mírnou vlhkost, v přelité půdě larvy ani kukly neprospívají.
Další podrobnosti
Bližší údaje o chovu jednotlivých druhů najde zájemce například v kapitole p. Čuříka „Brouci – zlatohlávci a nosorožíci“ v knize o chovu hmyzu (Kovařík, F. edit., 2000, Hmyz, chov a morfologie; Madagaskar, Jihlava, 296 str.) nebo v článcích v časopisech Akvárium terárium a Sklípkan.
Pavel Pecina
