Strašilky
Strašilky, jedna ze starobylých skupin hmyzu, mají nejužší příbuzenské vztahy ke kobylkám, sarančím a kudlankám. Vyznačují se tím, že velmi zdařile napodobují tvar i zbarvení větviček, trnitých klacíků nebo listů. Takovému zbarvení se říká kryptické neboli krycí.Většina druhů strašilek se vyskytuje alespoň ve dvou barevných variantách, obvykle zelené a hnědé nebo hnědošedé, což je pro druh jako celek zajisté výhodné, protože v různých podmínkách – třeba období dešťů a sucha – je alespoň jedna z variant zvýhodněna. Druhy připomínající holé klacíky se často nazývají pakobylky, ploché druhy k nerozeznání podobné listům lupenitky a ty ostatní jsou pak strašilky v užším smyslu slova.
Chov strašilek je až na malé výjimky nepříliš náročný a dobře propracovaný. Nejdůležitějším předpokladem úspěšného chovu je volba správného typu a velikosti insektária. nejsnáze dosažitelné jsou celoskleněné lepené nádrže používané běžně jako akvária. Postavíme je na výšku, podložíme a prázdnou stěnu nahradíme dřevěným rámem s kovovým muším pletivem. Pokud chceme mít při obsluhování větší pohodlí, použijeme rámeček kovový s navařeným pletivem a zavěsíme ho na přilepené pantíky. Pro druhy, které mají raději sucho, lze použít i insektária typu houseníku, který má všechny stěny z pletiva. Pro drobné druhy postačí i plastové krabice na potraviny. Na prostoru bychom však neměli příliš šetřit. Zvláště výška je důležitá, protože strašilka potřebuje pro správný vývoj nejméně troj- až čtyřnásobně vysokou nádrž, než je její délka v dospělosti. Pokud tento požadavek nerespektujeme, nemohou se poslední nymfální stadia po svlékání vyvěsit a zůstanou zmrzačená. Velikost dna je zase důležitá při vyměňování potravy. Tu vkládáme v těžších úzkohrdlých lahvičkách a necháváme ji do té doby, než ji chovné strašilky ožerou, případně dokud nezačne vadnout nebo plesnivět. Větší prostor nám ušetří spoustu práce s chytáním a přendáváním jednotlivých zvířat na nové rostliny. Stačí totiž vložit do insektária novou „kytici“ potravy a strašilky si na čerstvé rostliny v krátké době samy přelezou. Spolu s výměnou potravy odstraňujeme ze dna zbytky výkalů, aby nezplesnivěly. U dospělých samic vybereme při této příležitosti z odpadu vajíčka, která necháme vylíhnout např. v Petriho miskách na mírně vlhké rašelině.
Svítit strašilkám nemusíme, protože jde většinou o noční živočichy, a teplota jim postačí obvykle pokojová. Jen velmi choulostivým druhům se musí insektárium přihřívat, ale všem by se mělo pravidelně rosit jemnou mlhou z rozprašovače. Nejlépe se k tomu hodí voda po nějakou dobu odstátá, aby neobsahovala příliš mnoho chlóru.
Strašilky jsou výlučnými býložravci a živočišnou potravu pozřou v přirozených podmínkách vlastně jen omylem, například když spolu s listem snědí i vajíčka nebo larvy jiného hmyzu, které se na něm nacházejí a nedovedou utéct. Výjimkou z pravidla výlučné býložravosti jsou případy, kdy se ledabylým chovatelům vzájemně okusují strašilky z pocitu hladu nebo žízně. Převážná část strašilek patří mezi tzv. oligofáty, což znamená, že se živí jen určitou skupinou blízce příbuzných rostlin. Mnoho chovaných druhů strašilek se živí růžovitými rostlinami, protože ty jsou dostupné v našich podmínkách i v zimním období. Nejobvyklejší potravou pro strašilky jsou různé druhy ostružiníku, protože některé z nich přetrvávají zelené i pod sněhem, pokud není příliš velký mráz. V létě je možné většinu „ostružinožravých“ strašilek krmit maliníkem a růží (nejčastěji šípkovou). Na ostružiník se někdy dají „převést“ i druhy, které se v přírodě živí rostlinami u nás nedostupnými – například lupenitky.
Chovatelé, kteří vlastní zahrádku, si mohou pořídit beztrnný ostružiník, takže nemusí po každé výměně potravy u svých potvůrek vypadat, jako by se prali s kocourem, nebo si mohou dokonce opatřit studený (nevytápěný) skleníček, ve kterém ochrání vždy zelené ostružiny před těmi nejsilnějšími mrazy. Zde je na místě varování před krmením růžemi nebo jinými rostlinami pocházejícími ze zahradnických závodů – ty téměř vždy obsahují zbytky jedovatých postřiků a takovým krmením můžeme celý svůj chov otrávit.
Ne všechny druhy se však spokojí s ostružiním. Barevně velmi zajímavá strašilka Oreophoetes peruana se živí různými druhy kapradin, některé americké druhy ochotně přijímají ptačí zob a mnohé polyfágní druhy ochotně přijímají ptačí zob a mnohé polyfágní druhy žerou i vždyzelené brsleny, bobkoviošeň a břečťan – ten s oblibou konzumuje např. pakobylka indická (Carausius morosus).
„Učit“ strašilky nové potravě je nejúspěšnějším v případě čerstvě vylíhlých nymf. Osvědčilo se hojné rosení listů a přidání starších jedinců, kteří již tuto potravu přijímají.
Přiložené obrázky
