Sklípkani
Sklípkani jsou vývojově starobylí pavouci, kteří se od svých "modernějších" příbuzných odlišují rovnoběžně umístěnými a v podélné ose těla pohyblivými chelicerami, zpravidla dvěma páry plicních vaků a také tím, že se svlékají i v dospělosti. Žijí převážně v teplých oblastech světa a bývají značně velcí. Zejména jejich rozměry (druh Theraphosa blondi, považovaný za největší, má zadeček velikosti tenisového míčku a s roztaženýma nohama zabere plochu jídelního talíře), zajímavé chování, často působivé zbarvení a určitá bizarnost způsobily, že se zájem o chov těchto pavouků v posledních desetiletích nesmírně rozšířil.
Název "sklípkan" vznikl na základě toho, že si většina druhů těchto pavouků vyhrabává v zemi obytnou noru (tedy sklípek), kterou vystýlá měkkým pavučinovým předivem. V ní sklípkan trvale bydlí, číhá na kořist a vychází-li v noci na lov, zase se do ní vrací. Jen dospělí samci svoje sklípky opouštějí a zbytek života tráví jako potulní záletníci. Někteří drobnější sklípkani si dokonce zhotovují víčka, kterými své nory uzavírají. Ne všichni sklípkani však žijí ve sklípcích v půdě, řada z nich se přizpůsobila životu na stromech, ale i tam si staví hnízdečka z přediva a rostlinného materiálu.
Jako chovanci jsou sklípkani velmi nenároční. Dá se říci, že jsou ideálním typem domácího miláčka pro lidi zapomnětlivé, často pobývající krátkodobě mimo domov a s nedostatkem času. Sklípkani totiž dovedou dlouhodobě hladovět - v přírodě většinou něco uloví jen občas a nepravidelně - a protože většina druhů se od své nory vzdaluje jen několik centimetrů při výpadu za kořistí, která náhodou cestuje okolo a zavadí o její ústí, spokojí se s velmi malým životním prostorem, aniž by tím nějak strádali.
Chlupatý pavouk velký jako dlaň vzbuzuje u nezasvěcených osob, ovlivněných zoofobními předsudky a hrůzostrašnými smyšlenými thrillery, často strach a odpor. Ve skutečnosti jen velmi málo z běžně chovaných druhů disponuje něčím, co by člověka mohlo vážněji ohrozit. Jed sklípkanů vznikl proto, aby ochromil hmyz nebo drobné plazy a obojživelníky, nikoliv teplokrevné obratlovce. Oblíbená představa obřího pavouka lovícího ptáčky není sice nepravdivá, ale přesto je taková situace náhodnou výjimkou. Sklípkani, kteří jsou pro člověka a teplokrevné obratlovce vůbec toxikologicky významní (a tudíž by s nimi neměl zacházet začátečník nebo laik) jsou hlavně stromové druhy Starého světa, ale i některé africké zemní druhy. Kromě kousnutí mohou sklípkani některých druhů znepříjemnit život svým chovatelům vyčesáváním žahavých chloupků ze zadečku. Zejména alergici by se proto měli vyvarovat druhů, které jsou značně dráždivé a při vyrušení reagují tímto způsobem. Ale i klidné druhy mohou tyto chloupky samovolně "pouštět", takže po manipulaci s pavoukem si nebudeme sahat do očí či na jiné sliznice a raději si ruce opláchneme.
Vlastní chov sklípkana vyžaduje ubikaci, která by u pohyblivých stromových druhů měla být spíš orientovaná do výšky a prostornější (dno 40 x 40 a výška 60 - 80 cm pro dospělého jedince či pár). Vybavit ji lze silnějšími větvemi, kůrou nebo umělými či živými rostlinami; na dno dáme asi 3 cm vysokou vrstvu rašeliny, zeminy nebo kokosového substrátu a misku s vodou. Zemní druhy (kromě největších) vystačí s teráriem tvaru kostky o hraně 25 - 30 cm s hlubší vrstvou substrátu (až 10 cm), umělým úkrytem (vydutá kůra, keramická jeskyňka, květináč, kokos atd.) a miskou s vodou. Všichni pavouci a tedy i sklípkani jsou sice přeborníci v hladovění, ale voda je pro ně nepostradatelná. Také substrát udržujeme mírně vlhký, u suchomilných pouštních druhů alespoň v jednom rohu. Větrání musí být zajištěno malými otvory nebo síťkou. Otvírání ubikace musí být dobře zajištěné, sklípkani mají velkou sílu.
Mláďata sklípkanů potřebují ještě méně prostoru - až na výjimky tvořené některými jihoamerickými stromovými druhy. První rok vystačíme s krabičkami od filmů, které jsou ze třetiny zaplněné substrátem a ve víčku mají malý otvůrek pro výměnu vzduchu. Jak rostou, postupně je "přesazujeme" do větších a větších sklenic nebo plastových krabiček. Péče o sklípkany se vůbec podobá péči o květiny - udržování mírné vlhkosti substrátu je nejdůležitější; ovšem v uzavřeném prostoru vydrží substrát vlhký nejméně 3 - 4 týdny.
Většina sklípkanů dobře prospívá při krmení laboratorním hmyzem - cvrčky, šváby, potemníky a sarančemi, větší druhy občas uvítají i malé mládě myši nebo potkana. Některé druhy sice dovedou usmrtit a pozřít i dospělou myš, ale je to pro pavouka riskantní a celkově zbytečná exhibice. Mláďatům dáváme hmyz, který je asi poloviční velikosti než pavouk. Při krmení platí důležitá zásada: pokud pavouk kořist neuloví (a zejména tehdy, když má silně zbytnělý zadeček a matné barvy), musíme ji zase odebrat. Pokud by se sklípkan svlékal v přítomnosti cvrčka nebo švába, mohla by se snadno kořist změnit v lovce a měkkého a bezbranného pavouka smrtelně zranit. Potravu pavouk sežvýká, vysaje z ní všechny tekutiny a kuličku rozlámané kutikuly odloží.
Jako všichni členovci se sklípkani svlékají, aby mohli růst, a tuto proceduru podstupují i dospělé samice. Samci po dospělostním svlékání žijí několik měsíců až dva roky a potom umírají, pokud je už dříve neuloví některá ze samic, kterým se dvoří. Mláďata se při vydatném krmení svlékají několikrát za rok, dospělé samice jednou za rok i za delší dobu. Před svlékáním jsou barvy pavouka světlejší a matnější a zadeček bývá silně zaplněn, samotná ekdyse probíhá většinou v poloze na zádech.
Přiložené obrázky
