Osmák degu
Krátké seznámení
Osmák degu (Octodon degus) je jedním ze zástupců čeledě osmákovitých (Octodontidae), která zahrnuje šest rodů s devíti druhy. Rod Octodon má celkem tři druhy: osmáka okatého /Octodon bridgesiú, osmáka pobřežního (Octodon lunatus) a již zmíněného degu, ktreý je z nich nej-menší. Dospělá zvířata dorůstají délky těla 125 až 195 mm, ocas měří 105 až 165 mm a hmotnost se pohybuje od 170 do 300 g. Poněkud zvláštní jméno osmák dostalo toto zvíře podle toho, že má v čelistech osm stoliček. Z příbuzenstva osmáka se v chovech můžete setkat ještě s drobným ale o to hlasitějším zvířátkem s podivným jménem kururo (Spalacopus cyanus).
Degu má horní část těla šedohnědou, někdy s oranžovým odstínem, spodní část pak krémově žlutou. Na konci ocasu má výraznou černou „štětku“ z delších chlupů, zatímco u kořene ocasu jsou chlupy kratší a drsnější.
Srst má poměrně dlouhou a u zdravých zvířat lesklou. Samice mají 8mléčných bradavek. Končetiny osmáků jsou přizpůsobeny hrabání.
Odkud pocházejí
Původním domovem osmáků je severní a střední Chile od Atacama až po provincii Curico na západních svazích And. Degu se vyskytuje od nížin až do nadmořské výšky okolo 3 000 m. Zdržuje se v otevřených skalnatých a kamenitých krajinách, řídce porostlých keři a nízkými stromy. Nevyhýbá se ani lidským sídlištím, a tak ho lze zastihnout i v městských parcích nebo zahradách.
Jak žijí a čím se živí
Osmáci degu jsou ve své domovině místy velice hojní. Jsou aktivní po celý rok, i v chladném období. Potravu si obstarávají většinou na zemi, ale v případě potřeby dovedou obratně šplhat po větvích keřů a vlézají někdy i do korun stromů. Živí se převážně travinami, listy a kůrou keřů a stromů, bylinami a nepříliš tvrdými semeny. Rádi si pochutnají i na různých plodech, ale v nouzi nepohrdnou ani suchými zbytky trusu krav a koní. Pokud se usídlí na polích nebo vinicích, dokáží napáchat značné škody a nejsou proto pochopitelně nijak vítání. Jsou to tvorové denní, nejvyšší aktivitou ranních hodinách a pozdním odpoledni, takže se výborně hodí pro chov v domácnosti.
Jak je ubytovat
Osmák je zvíře společenské, které žije v menších skupinách s pevnou sociální strukturou. Není proto dobré chovat osamocené zvíře, i když je pravda, že se jednotlivě chovaný osmák snáze ochočí. Základem chovu by měl ale být alespoň pár, neboj ještě lépe trio, to znamená samec a dvě samice. Spolu s mláďaty vytvoří pak v krátké době skupinu podobného složení, jako mají kolonie osmáků v přírodě. Jednotlivá zvířata ve skupině jsou v neustálém kontaktu, jednak pachovém, ale i hmatovém, protože se mnohokrát za den „objímají“ a přesvědčují se tak vzájemně o své identitě. V přírodě si taková skupina do jisté míry hájí i společné teritorium, ve kterém žije. V lidské péči jim musí životní prostor nahradit dostatečné velké terárium, vhodně vybavené, aby uspokojilo všechny jejich potřeby. Vzhledem k tomu, že jde o velmi pohyblivá zvířata, nemělo by být menší než 150x60x100 cm. Na dně musí být dostatek vhodného substrátu, například rašeliny smíchané s pískem a kamínky, drnů, větviček a sena. Zvířata si v něm zakrátko vyhrabou systém nor a úkrytů. Osmáci téměř nepáchnou, a proto stačí prostorné terárium důkladně vyčistit v delších časových odstupech, přibližně po dvou až třech měsících. Předpokladem je ale pečlivé odstraňování zbytků potravy. Zálibě osmáků ve šplhání se snažíme vyhovět umístěním silnějších větví, kamenů a dřevěných špalíků, které zvířatům zčásti poslouží i k okusu. Vzhledem k tomu, že mají značnou sílu, je třeba terárium dobře zajistit. Nejvhodnější jsou přední skla posunovací podobně jako v knihovně, nebo zavěšená na pantech. Nádrže s odklápěcím víkem jsou méně vhodné, protože se hůře obsluhují. Plastové, dřevěné a dokonce ani plechové ubikace nejsou pro osmáky vhodné, protože neodolají jejich silnému chrupu. Nejvhodnější jsou nádrže lepené ze skla nebo v pevných rámech z kovových úhelníků.
Rozmnožování
V přírodě se osmáci rozmnožují zpravidla jen jednou ročně a to podle oblasti, kde žijí, buď v únoru až dubnu, nebo v září až listopadu. Někteří zoologové se domnívají, že samice nemají pravidelný estrus a jsou k ovulaci vyprovokovány samcem. V lidské péči se rozmnožují po celý rok, někdy i několikrát. Mláďata, kterých může být od 1 až do 10, se rodí po 82 až 86 denní březosti (někdy se uvádí i přes 90 dní). Jsou značně vyvinutá a obvykle jsou zcela ochlupená a vidí. V Anglii však u některých chovaných skupin osmáků zaznamenali pravidelné porody jen spoře osrstěných a slepých mláďat, která otevírala oči až po 3 dnech. Průměrná váha novorozence je 14 g. Samice kojí asi 14 dní, ale o mládě se stará přibližně 4 týdny. V přírodě bylo pozorováno, že rodiče okusovali čerstvou trávu a přinášeli ji mláďatům do nory. Pohlavní dospělosti dosahují osmáci někdy již ve 45 dnech, ale také až po 20 měsících. Dožívají se poměrně vysokého stáří, až 7 let.
Potřebují koupel?
Snaha mnoha chovatelů o zajištění co největší hygieny svých svěřenců se často projevuje ne zcela rozumným „mácháním“ zvířat v nejrůznějších šamponech a lázních. Osmáci, jako ostatně většina zvířat, takovou péči nepotřebují, ale neznamená to, že se bez koupele obejdou. Nevyžadují k ní ovšem vodu, ale jemný písek, ve kterém se s oblibou „popelí“. Na jednom místě terária by proto měli mít mělkou jamku naplněnou jemně přesátým říčním pískem nebo speciálním pískem prodávaným pro činčily. Tady se osmáci s chutí nejen válí, ale označují si toto místo také močí, ve které se pak parfémují. To má značný význam pro jejich sociální kontakty, a proto bychom „koupenu“ neměli příliš často čistit.
Jak s nimi zacházet
Většina osmáků není kousavá, a tak se dají při troše opatrnosti a trpělivosti brát do rukou tak, že je jednou rukou podebereme a druhou shora přidržíme. Krotká zvířata se nechají obejmout kolem hrudníku nebo si sama na ruku vylezou. Za ocas, i když to láká, je raději nebereme, protože na něm mají rozsáhlé místo s volnou kůží, kterou mohou v případě, že se cítí ohroženi, svléknout. Holý ocas si pak osmáci odhryznou, ale na rozdíl od ještěrek, které používají podobný způsob obrany, jim bohužel nedoroste.
