Bažanti
Víte, koho praotec Čech po svém výstupu na horu Říp docela jistě neviděl: bažanta obecného. Původ je celkem prostý – v té době si všichni bažanti žili ve své domovině v Asii a pro obyvatele střední Evropy byli zcela neznámí. Dne pozná bažanta snad každý, i když se většinou jedná o samce. Ti jsou u mnoha druhů nejen větší než samice, ale mají pestřejší zbarvení a prodloužená ocasní pera. U těchto bažantů totiž pečuje o potomstvo jen samice, která je nenápadná, aby byla v hustém podrostu pro nepřátele neviditelná. Samci svým parádním šatem jedna lákají v době toku partnerky, jednak se snaží zapůsobit na případné soky. Existuj nicméně i takové druhy bažantů, u kterých samce od samice takřka nelze rozeznat. V jejich případě se na rodičovské péči podílejí oba partneři.
Kdo je kdo
Bažanti patří do čeledě bažantovitých (Phasianidae), kam řadíme i křepelky, koroptve nebo frankolíny. Jsou státní, mají silný zobák a nohy. Přirozeným biotopem bažantů jsou různé typy lesů od horských po nížinné, od jehličnatých po tropické. Potřebují však dostatečný podrost a mýtiny. Potravu si hledají především na zemi a do korun stromů vylétají na noc, případně (například satyrové) v době odchovu mláďat. Jídelníček bažantů zahrnuje bobule, kořínky, hlízy, hmyz a jeho larvy i ostatní bezobratlé. Ptáci sousta buď sezobávají, nebo (častěji) vyhrabávají zrůdy právě pomocí zobáku a drápů na nohou. Bažanti žijí v jihovýchodní Asii včetně některých ostrovů.
K druhům, u kterých se neuplatňuje výrazná pohlavní dvojtvárnost, patří zástupci rodu Cassoptilon, například bažant tibetský (Crossoption crossoptilon) nebo bažant ušatý (Crossoption auritum). Někdy se jim říká „ušatí“ bažanti, protože mají prodloužená pírka na tvářích. Od jiných druhů se odlišují i ocasem, který je ze stran plochý a tvoří jakýsi chochol. Ušatí bažanti žijí v dlouhodobých nebo
Zvláštní skupinou bažantů jsou satyrové (Tragopan). Obývají vysokohorské lesy, kde panuje často drsné podnebí. Dokážou se vyrovnat spíš s mrazem než se slunečním žárem. Jsou převážně býložraví a velkou část jejich jídelníčku tvoří listy. Samci jsou na rozdíl od nevýrazných samic kontrastně tečkovaní a na hlavě a na krku mají barevné lisiny a laloky, které jsou výrazné hlavně v době toku.
Také takzvaní koklasové (Purasia) jsou horští ptáci. Mají typickou chocholku na hlavě, která je tvořena vztyčenými tenkými pery. Koklasové jsou poměrně štíhlí a často stojí vzpřímeně, s hlavou nataženou do výšky. V chovech se neobjevují příliš často, protože jsou nároční na složení potravy a náchylní k infekcím.
Nejmenší bažantem je bažant krvavý (Ithaginis cruentus), který se v chovech vyskytuje skutečně výjimečně. Je zvyklý na chladný a čistý vzduch asijských hor, kde vystupuje do výšky až 5000 m n. m. Kromě toho se v nemalé míře živí mechy a lišejníky, i když nepohrdne ani výhonky, bobulemi nebo bezobratlými.
Samci bažantů rodu Lophophorus se mohou pochlubit nejen ozdobnou chocholkou, ale také nádherně kovově lesklým peřím na těle a skořicovými ocasními pery. Ve vysokohorských lesích si dobývají potravu z půdy zahnutým zobákem, kterým se dostanou do hloubky až 25 cm. Neúnavnou potřebu hrabat si tito bažanti zachovávají i v chovech, a proto vyžadují hlubokou půdu nebo písek.
Deset druhů rodu Lophura patří ke klasickým ukázkám bažantů s nápadnou pohlavní dvoutvárností. Samci jsou oproti samicím statnější, ale především mají na hlavě chocholku, lalok a lysiny na tvářích, pestře zbarvené peří a výrazně prodloužená ocasní pera. Z nejčastěji chovaných druhů je to bažant stříbrný s kontrastně černobílým zbarvením a ocasními pery delšími než tělo. Chov těchto bažantů je celkem nenáročný a lze mít pohromadě jednoho kohouta a několik slepic. Původní bažanti rodu Syrmaticus jsou poněkud nesnášenliví a je vhodné chovat s jedním kohoutem 2-3 slepice. Samci mají dlouhá a rovná ocasní pera. K nejznámějším druhům patří bažant královský (S. reevesi) a bažant mikado (S. mikado).
Bažant obecný (Phasianus colchicus) byl úspěšně vysazen v mnoha evropských zemích, kde žije volně v přírodě nebo je chován v bažantnicích.
Chovné zařízení
Všichni bažanti potřebují výběh a přístřešek. Tropické druhy z nížin vyžadují také vytápěné zázemí, ale horské druhy jsou velice otužilé a bez potíží přečkají i zimu. Mnohem více jim vadí přímé letní slunce, před kterým je musíme chránit vhodnou výsadbou nebo jiným zastíněním. Stejně nebezpečný může být i trvalý průvan a vysoká vlhkost. Ubikace pro bažanty je vlastně jakousi obdobou dobře zařízeného kurníku. Měla by mít dřevěnou podlahu, jejíž úroveň bude asi 30 cm nad úrovní okolní půdy. Je vhodné udělat podlahu dvojitou a vložit mezi obě vrstvy izolaci, aby dovnitř nepronikala půdní vlhkost. Vstupní otvor má směřovat na jih a měl by zabírat maximálně polovinu stěny. Střecha musí být šikmá a dobře izolovaná. Do ubikace umístěte vhodné posedy, ať už v podobě bidel nebo parkosů, a to co nejdál od vstupního otvoru. Na zimu je ale lepší kulatá bidla odstranit, aby ptákům neomrzaly prsty. Ptáci vyhledávají k odpočinku právě vyvýšená místa. Podlahu pokryjte vrstvou rašeliny nebo čistého písku se suchým listím. Navrch můžete rozprostřít sekanou slámu.
