„Rozhodovali jsme se, jaký druh úspěšně ‚rozehraje‘ volnou expozici po ocelotech slaništních. Ačkoli tu i úspěšně odchovali koťata, pro návštěvníky bylo obtížné ve zhruba stometrových voliérách tyto drobnější šelmy pozorovat,“ říká kurátor savců Zoo Praha Pavel Brandl. „Nakonec jsme se vrátili právě ke karakalům, mimo jiné i proto, že pár těchto koček už více než rok chováme v zázemí.“

Karakal je rychlý běžec, který vyniká v náročném balvanitém terénu i mezi rozeklanými skalisky. Chodidla zadních nohou jsou porostlá chlupovými polštáři a umožňují mu pružný odskok a rychlý start. Výskokem až do tří metrů dokáže chytit ptáka přímo v letu a loví i těžko polapitelné damany. Někdy si však nejvýše dvacetikilogramoví karakalové troufnou i na kořist dvakrát větší než oni sami.

„Návštěvníky nejčastěji upoutají výraznými rysími štětičkami na uších. Přes tuto podobnost však karakal k rysům nemá bližší vazbu a řadí se do příbuzenské linie ‚zlatých koček‘ z afrického kontinentu,“ vysvětluje Pavel Brandl. Velké boltce slouží k hledání kořisti i vzájemnému dorozumívání. V suchém prostředí savan umí karakal výborně hospodařit s vodou a navíc v něm díky své srsti dokonale splývá.

Zatímco u karakala vyrůstají ušní štětičky z celé zadní plochy ušního boltce, u rysa ostrovida jen ze špičky ucha. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha

Karakalové se vrátili do stejné expozice, ve které už byla v minulosti odchována tři mláďata. Mladý pár by tak na úspěšný chov mohl brzy navázat. Po porodu odchovává samice mláďata většinou v opuštěné noře dikobraza nebo v jeskyni. Zhruba v pěti měsících mláďatům naroste stálý chrup a začínají se od matky osamostatňovat, sourozenci se ale mohou držet pospolu i dalších několik měsíců.

Dříve se karakalové vyskytovali přes jižní a západní Afriku až po západní Indii, dnes je jejich areál rozšíření omezenější. Pro farmáře často představují tzv. škodnou. Foto: Petr Hamerník, Zoo Praha